News Reader.info

Papež František je dobře obeznámen s italským prostředím Comunione e Liberazione – jako kardinál při svých návštěvách Říma docházel biřmovat do kostela sv. Vavřince za hradbami, kde sloužil

don Giacomo Tantardini, jeden z představitelů tohoto hnutí, a Bergogliův dobrý přítel, jak papež přiznává v předmluvě ke knize jeho modliteb i ve vzpomínce na tohoto kněze po jeho smrti

(2012) v časopise 30giorni. Také při dnešní audienci se František zmínil o meditaci nad některými spisy zakladatele hnutí, dona Giussaniho, které na něj jako na mladého kněze zapůsobily, a

vyjádřil vděčnost za obdržené dobro i ze svého nynějšího postavení pastýře všeobecné církve.

Zároveň ovšem analyzoval obtížná léta, jimiž po zakladatelově úmrtí hnutí prochází:

„Přechodná období, kdy zakladatel již není fyzicky přítomen, nejsou vůbec jednoduchá. V historii se s tím setkalo mnoho katolických sdružení. Nechyběly vážné problémy, rozdělení a jistě i

ochuzení tak významného církevního hnutí, jakým je Comunione e liberazione, od něhož si církev i já sám slibujeme více, mnohem více. Doba krize je dobou rekapitulace vašich mimořádných dějin

lásky, kultury a misie; je dobou kritického rozlišování toho, co omezovalo plodný potenciál charismatu otce Giussaniho; je dobou obnovy a misijního znovuzrození ve světle současného momentu

církve, jakož i potřeb, utrpení a nadějí současného lidstva. Krize nás nutí růst. Neměla by se omezovat na konflikt, který ničí“.

František dále mluvil o otci Giussanim jako o charismatickém muži, který, jako patnáctiletý chlapec, „byl ohromen objevem Kristova tajemství“. A citoval slova tehdejšího kardinála

Ratzingera, která pronesl na Giussaniho pohřbu:

„Don Giussani vždy upíral pohled svého života a srdce ke Kristu. Pochopil tak, že křesťanství není intelektuální systém, soubor dogmat, moralismus, ale že křesťanství je setkání, je to

příběh lásky, je to událost. V tom tkví pramen jeho charismatu. Otec Giussani přitahoval, přesvědčoval a obracel srdce, protože předával druhým to, co v sobě nosil po své zásadní zkušenosti:

zaujetí pro člověka a vášeň pro Krista jako naplnění člověka. Mnoho mladých lidí ho následovalo, protože mladí lidé mají v tomto ohledu výjimečnou vnímavost. To, co říkal, vycházelo z jeho

zkušeností a srdce, takže vzbuzoval důvěru, sympatie a zájem“.

Zachování tohoto charismatu společně s tím, že v případě potřeby opravíme chybné způsoby jeho naplňování, je možné pouze s pokorným postojem a pod moudrým vedením církve, vysvětlil dále

papež František.

„Potenciál vašeho charismatu je stále ještě z velké části neobjevený, proto vás vyzývám, abyste se vyhýbali jakémukoli uzavírání se do sebe, strachu - strach vás nikdy nepřivede do dobrého

přístavu - a duchovní únavě, která vás vede k duchovní lenosti. Povzbuzuji vás, abyste našli správné cesty a jazyky, aby charisma, které vám dal otec Giussani, oslovilo nové lidi a nová

prostředí, aby mohlo promlouvat k dnešnímu světu, který se od počátků vašeho hnutí změnil. Je tolik mužů a žen, kteří ještě nezažili setkání s Pánem, které změnilo a zkrášlilo váš život!“

Papež František poté poukázal na Giussaniho vychovavatele, jehož výchovné nadšení je třeba udržovat s „úctou k neopakovatelné jedinečnosti každého muže a ženy“.

„Otec Luigi měl jedinečnou schopnost vyvolat v srdcích mladých lidí upřímné hledání smyslu života a probudit v nich touhu po pravdě. Když jako pravý apoštol viděl, že v mladých lidech

vzplanula tato žízeň, nebál se jim předložit křesťanskou víru, ale nikdy nic nevnucoval. Z jeho přístupu vzešlo mnoho svobodných osobností, které se ke křesťanství hlásily s přesvědčením a

vášní; nikoli ze zvyku či konformismu, ale osobně a tvůrčím způsobem. Don Giussani měl velkou citlivost pro respektování charakteru každého člověka, ctil jeho životní příběh, temperament a

nadání. Nechtěl, aby byli všichni lidé stejní, ani aby ho všichni napodobovali, nýbrž aby byl každý originální, jak ho Bůh stvořil. A tito mladí lidé, jak rostli, se skutečně stali, každý

podle svých vlastních sklonů, významnými osobnostmi v různých oblastech, ať už v žurnalistice, školství, v hospodářství, v charitativní činnosti a sociální péči“.

A konečně do třetice byl Giussani ve všem synem církve a „v dobách zmatku a silného sporu institucí vždy pevně zachovával věrnost církvi, k níž choval velkou náklonnost, téměř něhu a zároveň

velkou úctu, protože věřil, že je pokračováním Krista v dějinách“.

„P. Giussani nás učil úctě a synovské lásce k církvi a vždy uměl s velkou vyvážeností skloubit charisma a autoritu, které se vzájemně doplňují a obě jsou nezbytné. (…) Církevní hnutí tak

svými charismaty přispívají k tomu, aby se ukázal přitažlivý a nový charakter křesťanství, a je na autoritě církve, aby moudře a obezřetně určila, po které cestě mají hnutí kráčet, aby

zůstala věrná sama sobě a poslání, které jim Bůh svěřil. Slovy otce Giussaniho můžeme potvrdit, že »tato nepřetržitá výměna mezi institucí a charismatem je neodmyslitelným požadavkem

Vtělení. V žádném případě nelze tento vztah mezi milostí a svobodou chápat jako dialektickou alternativu, jako by instituce nebyla charismatem a jako by charisma nepotřebovalo instituci.

Charisma musí být institucionalizováno. A instituce si musí zachovat charismatický rozměr. Lze si vůbec představit lidský organismus bez kostry, která ho podpírá? Je tedy nemyslitelné, aby

církev žila bez instituce«. (…) Právě v církvi zůstává setkání s Kristem živé, v církvi se uchovávají, rozvíjejí a prohlubují všechna charismata“.

Nakonec papež členy hnutí požádal, aby jej konkrétně podpořili v jeho prorockém volání po míru:

„Zvu vás, abyste mě doprovázeli v proroctví o míru – Kristus je Pánem pokoje a dnešní stále násilnější a bojovnější svět mě skutečně děsí, v proroctví, které ukazuje na Boží přítomnost v

chudých, v těch, kdo jsou opuštění a zranitelní, odsouzení nebo odstrčení; v proroctví, které hlásá Boží přítomnost v každém národě a kultuře, naplňuje touhy po lásce a pravdě, po

spravedlnosti a štěstí, které patří k lidskému srdci a které pulzují v životech národů. Ať tento svatý prorocký a misijní neklid hoří ve vašich srdcích“.